A zase ta Altamira…6 min čtení

A zase ta Altamira…6 min čtení

Všichni ti, včetně mě, co doufali, že konečně zaprší a oni na těchto stránkách už nebudou muset číst o nějaké pseudoAltamiře, mají smůlu… Doufám, že tento název nikoho neuráží, bylo to momentální vnuknutí… To se tak po několikahodinových pobytech v podzemí občas stává… A protože suché a teplé počasí svůj tah Evropou prozatím nevzdává, asi se k Altamiře budeme ještě vracet…

Ale okolnosti k nám byly tentokrát opravdu vstřícné… Do Moravského krasu zavítali zkušení fotografové podzemních prostor – Kamila a Jirka Šírovi z Prahy (všechny fotografie v tomto příspěvku pocházejí z jejich fotoaparátu). Prostora, o které podle všeho nikdo moc neví, nafocená profesionálními fotografy, to je vážně klika!  Navíc se nám v podstatě “na první dobrou” podařilo zajistit vhodný nafukovací člun, takže volba dokumentované činnosti v Altamiře začala mít jasnější kontury… Přeplavím se přes jezero a pokusím se najít další pokračování této tak vzácně přístupné prostory. Z tohoto důvodu jsme s sebou vzali i lezecké vybavení, protože pravděpodobnost, že se obejdeme bez něj, byla nízká…

Přítokový sifon Sloupského potoka do Bludiště M. Šlechty. Doposud platilo, že když se podaří dojít až sem, je sucho, přestože Kamila by už seděla ve vodě… Letos je to ale jinak, hladina sifonu je minimálně o metr níž a my otvorem u paty levé přítokové stěny můžeme docela pohodlně vstoupit do Altamiry. Kabel vlevo patří k naší sondě, vpravo je nataženo potápěčské vodící lanko…
Bolek a Tommy už za přítokovou stěnou…

No ano, zvažoval jsem, jestli se s tím vším tahat – lana, sedáky, karabiny, vrtačka, kotvy a plakety atd…. Ale po přeplutí jezera do jeho severovýchodního cípu, kde se na první pohled nabízelo nějaké pokračování, jsem musel uznat, že bez “želez” to nepůjde. Jezero ve svém severovýchodním cípu “vybíhá” v jakýsi “ocas”. Tam, kde “ocas” ústí do jezera, jsem člun musel opustit a dál traverzoval asi 3 m daleko nad necelý metr širokou hladinou. Zde je další pokračování “ocasu” přehrazeno stěnou slepenou ze sedimentů všech možných frakcí – od jílu a písku až po černé kulmské valouny velikosti 10 cm. Stěna dosahuje výšky asi 4.5 m nad dnešní hladinu sifonu a je jasné, že za ní se něco nachází… A když se podívám přes levé rameno na druhou stranu, pod stropem vidím malý otvor, který také slibuje nějaké pokračování a to na opačnou stranu. Inu, nezbývá nic jiného, než vytáhnout akuvrtačku a pustit se do skály…

Vrtám otvor pro první plaketu…
…a natloukám kotvu s plaketou pro zavěšení karabiny. Sedimentární stěna po mé pravici je na tomto obrázku vidět o něco lépe. A když bych se podíval nahoru šikmo doleva, viděl bych i ten otvor pod stropem.

Celkem to vyšlo na tři plakety, abych se dostal dostatečně vysoko… Můj první pohled směřuje doleva směrem k otvoru pod stropem a ouha, co to vidím?! Po prudkém svahu se z něj plazí jemnými sedimenty lehce přikryté lano! Končí asi dva metry ode mě. Teprve teď jsem si ho všiml… A tak jsem se “zasmál”, no co… aspoň se tam nemusím pinožit… Ten, kdo tam přede mnou byl, asi nic extra neobjevil, jinak by tato prostora musela být jeskyňářům známa… A je jim vlastně známa?! Jak dlouho tu to lano vlastně už visí? Každopádně, na poslední mapě Amatérské jeskyně (z r. 1998) tato prostora zakreslena není. Není ani na mapě Přibyla a Rajmana z r. 1980… Amatérská jeskyně byla objevena před padesáti lety… Nechali zde lano potápěči, o jejichž někdejší přítomnosti na tomto místě svědčí vodící lanko v sifonu pode mnou? Na tyto otázky budu muset hledat odpovědi u samotných jeskyňářů, pravděpodobně těch starších pamětníků…

Se smíšenými pocity se tedy obracím doprava, abych se vyškrábal na hranu oné sedimentární stěny. Snad aspoň tady bude něco zajímavého… No… pode mnou je další hladina průměru asi 5 m, ze všech stran uzavřená kolmými stěnami. Ale ve stropě nad touto studnou, jejíž voda je bezesporu pokračováním sifonovitého jezera, po němž jsem připlul, se ve výšce asi 2 metrů nad mojí hlavou nachází ústí komína, asi 3 m v průměru. Hned mě napadá, že se dívám zespodu do jícnu Jezerní propasti, která k naší Altamiře těsně přiléhá (viz můj příspěvek s mapkou ze 7.7.2018). To lze snadno ověřit… Slézám tedy po své vystrojené cestě a na člunu se vracím zpět za trpělivými kamarády. Vysvlékám se z “cajků” a utíkám přes Rozlehlou chodbu do Jezerní propasti. Tam na “balkónku” nad samotnou propastí vidím a slyším, že jsem se nezmýlil. S kolegy dole v Altamiře se mi daří docela dobře dorozumět a světla našich čelovek propojení obou prostor také potvrzují. Tož, aspoň to… Taky krásný výsledek několikahodinového úsilí!

Tedy, co zde dál? V prvé řadě, dokud kraluje sucho, zajít do Altamiry a Jezerní propasti se skenerem. Obě lokality naskenovat a doplnit tak bílá místa na mapě Amatérské jeskyně. Za další, zjistit, jak se to má s historií výzkumů této části jeskyně a podle toho uvážit, zda nemá význam se přece jen do otvoru pod stropem vyšplhat… Cesta se ale nabízí i po hladině jezera – sifonu. Podíváte-li se na obrázek úplně nahoře… Stěna nacházející se za člunem s mou maličkostí je skalní kulisa sahající někde odhadem metr pod hladinu, jinde i výrazně méně. Malým “oknem” ve skále je vidět do vedlejší prostory. Tedy, kdyby voda ještě klesla, dala by se stěna podplout… Tak nevím, za co se teď mám modlit… Ať prší a nebo raději ještě ne…?

Na závěr ještě pár fotografií z dílny manželů Šírových… Zde Hlavní chodba Bludiště mezi III. vchodem a Povodňovým soutokem.
Prostor pro imaginaci… A měřítko? Největší z černých kulmských valounů v pravé horní části fotografie mají velikost přibližně 10 cm.
Jedno z nejvíce fotografovaných míst v Amatérské jeskyni – stalagmitová kupa Lokomotiva v Dómu u dvou velkých v Macošském koridoru.
Sdílet

Napsat komentář