Zajímavost – jaké bylo počasí během plavby Titanicu a jakou hrály meteorologické podmínky roli v osudu lodi?12 min čtení

Zajímavost – jaké bylo počasí během plavby Titanicu a jakou hrály meteorologické podmínky roli v osudu lodi?12 min čtení

Před několika dny to bylo 108 let od potopení pravděpodobně nejslavnější a zároveň neslavné lodi Titanic. Příčinou potopení byl náraz do ledovce. V tomto článku se na celou událost podíváme z pohledu meteorologického.

Nejprve několik prostých fakt. Loď R. M. S. Titanic byl ve své době největší parník světa společnosti White Star Line (WSL). Jeho stavba trvala více než dva roky. Na vodu byl spuštěn 31. května 1911. 270 m dlouhá loď měla kapacitu 2603 cestujících a nutno připočíst ještě posádku o 899 členech (celkově tedy 3502 osob). Cestovní rychlost činila 23-25 uzlů, tedy 43-46 km/h. První, a zároveň poslední, plavbu zahájil Titanic 10. dubna 1912 v 12:14 s více než 1300 cestujícími, včetně posádky 2223 osob. Část cestujících se vylodila a nalodila už před zahájením zaoceánského úseku, po vyplutí z Queenstownu směrem do New Yorku bylo na palubě 2201 osob (1316 cestujících, 855 členů posádky).

Plavbu ukončil náraz do ledovce v neděli 14. dubna 1912 kolem 23:39. Následně se vlivem srážky začaly některé komory rychle plnit vodou a vše skončilo přibližně po 3 h, kdy ve 2:20 ráno Titanic zmizel pod hladinou.

Položme si nyní zásadní otázku. Jaký byl vliv počasí na potopení Titanicu? Odpověď bohužel není snadná, protože se v tomto odborné studie velmi diametrálně odlišují. V podstatě se ale dá říci, že se zcela jednoznačně jednalo o jeden z faktorů, nikoliv však jediný.

Počasí během plavby

Již měsíce před vyplutím Titanicu z Velké Británie převládalo nad severním Atlantikem severní proudění. Právě to bylo pravděpodobně významným faktorem v přesunu ledovců dále jižněji, než bylo obvyklé, ve směru trasy Titanicu. V den vyplutí Titanicu z Queenstownu směrem do New Yorku 11. dubna byla teplota vzduchu kolem 10 °C a vál severní až severozápadní vítr o rychlosti přibližně 8 až 10 m/s (28 až 37 km/h). O den později, 12. dubna 1912, se kolem poledne teplota vyšplhala až na 15 °C avšak západně a severně od lodi se v tu dobu již pohybovala studená fronta. První tři dny si cestující mohli užívat hezkého počasí. Postupně se však během 12. dubna zatahovalo. V neděli 14. dubna zasáhla loď další studená fronta z východního pobřeží Kanady a směr větru byl severozápadní o rychlosti přibližně 10 m/s (37 km/h). V poledne byla teplota kolem 10 °C, ale v 19:30 už pouze 4 °C s tím jak se loď dostala do tlakové oblasti tlakové výše. V noci se pak teploty propadly pod bod mrazu a zároveň se vyjasnilo a proudění utišilo.

Vliv počasí

Studená masa vzduchu, která zasáhla Titanic v osudný den plavby, musela být velmi chladná, na to aby v tuto roční dobu udržela teplotu vzduchu pod bodem mrazu stovky kilometrů od nejbližšího pobřeží, ve 41° severní šířky. Důstojník hlídkující na přídi lodi, vyhlížející ledovce na obzoru, byl v extrémně těžké situaci. Prvním problémem bylo ono snížení rychlosti větru. Při vyšších rychlostech větru naráží do základny ledovce vlny, tvoří se pěna a tento jev může být jedním z vodítek. Dalším problémem byly velmi nízké teploty. Na Titanicu, plujícím rychlostí vyšší než 40 km/h, bylo proudění na palubě relativně silné a pozorovat okolí v tak chladném počasí a při tomto proudění nebyl lehký úkol pro oči. Největší nebezpečí představovaly tzv. “modré” nebo “tmavé” ledovce – ledovce, které se odlomily od větších ledních mas teprve nedávno a jejich strany tedy měly spíše transparentní, lesklý ledový vzhled, ve srovnání s typicky bílým bokem, který je v noci vidět lépe. Dá se říci, že nejlepším způsobem jak v těchto podmínkách identifikovat ledovec bylo hledat jeho siluetu, která se projevuje jako černá oblast na hvězdné obloze. Pokud ale chcete vzhlížet k obloze, je ideální být co nejníže hladině – ne téměř 30 m nad hladinou, ve výšce v jaké se nacházel můstek pro hlídku na Titanicu. Z výše uvedeného je patrné, že zpozorovat ledovec v těchto podmínkách bylo extrémně těžké a v závislosti na typu ledovce víceméně až nemožné, s dostatečným předstihem, který byl potřeba na to, aby se 52 tisíc tun vážící kolos stačil tělesu vyhnout nebo nasazením zpětného chodu zastavit.

Chladné počasí se samozřejmě podepsalo i na počtu úmrtí. Odhaduje se, že teplota vody v době a místě srážky s ledovcem, byla jen asi -2 °C – tedy méně, než bod mrazu. Možné je to díky obsahu soli ve vodě, která snižuje bod tání vody. Pro zajímavost doplňme, že pokud by byla voda plně saturována solí (23,3 %, tedy stav, kdy není možné ve vodě rozpustit více soli, která se následně už pouze usazuje u dna), byla by teplota tání takto slané vody pouze -21,1 °C. Obecně můžeme říci, že je bod tání oceánu přibližně právě -2 °C. V takto extrémně chladné vodě nemůže netrénovaný člověk přežít dlouho. V takto nízké teplotě upadá člověk do bezvědomí a je zcela vyčerpán během přibližně 15 minut v důsledku extrémní hypotermie (podchlazení). V první fázi se dostavuje zvláštní reakce organizmu označovaná jako odpověď na chladový šok. Osoba začne hyperventilovat (rychle a hluboce dýchat) u lidí s kardiovaskulárními potížemi může dojít k zástavě srdce. Tento stav však většinou po 1-3 minutách odezní a dojde k relativní úlevě. Člověk pak může přežít dalších několik desítek minut v závislosti na řadě faktorů – trénovanost, tělesná konstituce atd. Hypotermie v důsledku vystavení extrémně nízké teplotě vody tedy není tak rychlá, jak se často lidé domnívají. Vážné problémy můžou nastat v případě, kdy se člověk napije většího množství ledové vody. Stejně tak se snižuje schopnost koordinace svalů a tedy již po přibližně 10 minutách není člověk schopen provádět jakoukoliv užitečnou činnost (tedy např. snažit se zachránit). Tělo ve snaze zachovat životní funkce postupně odkrvuje “životu neesenciální” části těla, tedy např. končetiny či svaly nezastávající životní funkce. Udává se, že odpověď na chladový šok se u netrénovaného jedince dostavuje již při teplotě vody po 15 °C, jedná se však o velmi individuální záležitost. Avšak při teplotě -2°C se podobný stav dostaví u každého člověka, který se podobné teplotě vody nevystavuje dlouhodobě a pravidelně.

Je tedy jisté, že velmi nízká teplota vody a meteorologické podmínky během osudné noci, ale i v období předtím (ovlivňující přesun ledovců) se s jistotou podepsaly na srážce jako takové a také na počtu obětí. Existují však i některé další, poněkud kontroverzní teorie o tom, jak mohlo počasí srážku s ledovcem ovlivnit. Jedna z nich, publikovaná National Geographic, hovoří o vlivu tzv. superměsíce, o kterém jsme psali nedávno při jeho výskytu. Přesně v momentě potopení, v brzkých ranních hodinách 15. dubna 1912, byl Měsíc téměř v novu (což mimochodem také přispělo k velmi obtížné možnosti pozorování ledovců, protože neposkytoval na projasněné obloze Měsíc téměř žádné dodatečné osvětlení). Někteří odborníci se však podle této studie paradoxně domnívají, že srážku ovlivnil úplněk o tři a půl měsíce dříve. Během superměsíce se dostává Měsíc do úplňku v době, kdy je velmi blízko nejmenší vzdálenosti, do jaké se Měsíc k Zemi během daného cyklu dostává. Měsíc je tím, co vyvolává na Zemi příliv a odliv. Během superměsíce dochází k velmi intenzivnímu přílivu a odlivu (více informací např. zde) – jinými slovy dochází k velmi výraznému poklesu hladiny při odlivu a naopak velmi výraznému zvýšení hladiny během přílivu. 4. ledna 1912 nastal úplněk pouze 6 minut před momentem, kdy byl Měsíc nejblíže Zemi v daném cyklu. Navíc se jednalo o mimořádně malou vzdálenost (356 375 km) – nejmenší od roku 796 (356 366 km)! Příští podobně malá vzdálenost Měsíce od Země nastane opět až v roce 2257 (356 371 km)!

Jak se mohl extrémně výrazný příliv a odliv projevit na potopení Titanicu? Mohlo například dojít k větší míře odlamování ledovců u pobřeží Grónska, které se následně pohybovaly směrem na jih. Autoři studie však říkají, že ledovce se takto rychle nepohybují a tak by podobná masa ledu neměla stát v trase Titanicu kolem 14. dubna. Místo toho autoři říkají, že mohlo dojít k ovlivnění již existujících ledovců, které uvízly v mělčinách podél mělkých vod u Kanady. Při výrazném přílivu a odlivu mohlo dojít k jejich opětovnému uvolnění ve velkém počtu. Tato teorie sice dává smysl, najdou se však i její odpůrci. Například astronom Geza Gyuk pochybuje o tom, že by příliv a odliv 4. ledna 1912 byl natolik odlišný od běžného přílivu a odlivu. Podle něj nehraje takovou roli, zda se Měsíc nachází v úplňku 6 minut či jeden až dva dny od bodu nejnižší vzdálenosti od Země. Musíme navíc vzít v potaz, že se sice jednalo o extrémní přiblížení, ale bylo to pouze o 6200 km méně, než jaká je průměrná nejnižší vzdálenost Měsíce od Země během jeho cyklu. 6200 km dělá v celkové vzdálenosti přes 350 000 km jen necelá 2 %. V kontextu síly přílivu a odlivu byl rozdíl od průměru jen asi 5 %. Spoluautor studie astronom David Olson na druhou stranu toto nevyvrací, ale říká, že i 5% rozdíl je rozdíl. Ledovec přirovnává k loďce, kterou umístítě kousek nad úroveň běžného přílivu – stačí o 5 % větší příliv a loďka se dostane na vodu.

Další zajímavou teorií týkající se počasí a Titanicu je optický jev v atmosféře, označovaný jako superior mirage. Tento jev nastává při výskytu alespoň jedné teplotně inverzní vrstvy, tedy vrstvy, kde s roustoucí výškou od země roste teplota. Za takového stavu dochází k zakřivení paprsků světla směrem dolu. Jedná se v podstatě o opak známé faty morgány, kdy dochází k vzniku i několikanásobných obrazů stejného objektu. Může tak například vzniknout odraz nějakého ostrova nebo města i do míst, kde vůbec neexistují. Jak se superior mirage mohl projevit na potopení Titanicu? Pokud docházelo k ohybu paprsků, mohly se objekty před Titanicem jevit jako menší. To mohlo ovlivnit jak viditelnost ledovce, tak také viditelnost Titanicu samotného okolními loděmi. Některé teorie hovoří o tom, že právě toto bylo příčinou, proč parník SS Californian, který v momentě potápění představoval nejbližší loď Titanicu, na jeho signalizaci o pomoc nijak nereagoval. 14. dubna ve 22:20 se dostal parník do oblasti velmi mnoha ledovců a kapitán z důvodu bezpečnosti rozhodl o zastavení lodi až do rozednění. O svém zakotvení rozeslal zprávu, ale na Titanicu jí v záplavě běžné komunikace nevěnovali příliš pozornosti. Ve 23:30 Californian vypnul komunikaci. Parník se nacházel asi 8 km od Titanicu v místě, kde došlo k nárazu a potopení. Ačkoliv posádka Californian viděla rakety odpalované v nouzi Titanicem, domnívali se, že se jedná o nějakou formu oslavy. V důsledku superior mirage se navíc Titanic mohl jevit jako výrazně menší loď. Ve 3 h ráno zpozorvala posádka další rakety, tentokrát odpálené z lodi RMS Carpathia, která plula Titanicu na pomoc. Posádka Californian později vypovídala, že si nebyla jista tím, co vlastně v dálce vidí a superior mirage jev mohl v tomto také hrát roli. Odpálené rakety mohly být pozorovány velmi nízko nad obzorem, ne ve výšce, v jaké posádka očekávala případnou nouzovou signalizaci. Optický jev mohl také znemožnit pozorování SOS signálu vysílanému morseovou abecedou pomocí výkonných lamp z Titanicu.

Jak konkrétně se meteorologické podmínky onu osudnou noc potopení Titanicu na této tragédii podílely, se už nikdy nedozvíme. Jisté je, že do jisté míry byl vliv pozitivní (klidné moře usnadnilo záchranu těch, kterým se podařilo dostat do záchranných člunů a to jak snazším spouštěním člunů, jejich následnou plavbou, tak jejich vylodění na Carpathii). Na straně druhé extrémně nízká teplota vody vedla k velmi rychlé smrti většiny těch, kteří ve vodě uvázli, a počasí onu noc znesnadňovalo pozorování ledovců na obzoru. A nakonec existují i velmi kontroverzní studie o tom, jak se mohlo počasí na katastrofe projevit, včetně superměsíce či optických jevů v důsledku teplotní inverze.

vedoucí oddělení kvality ovzduší

Rád si hraji s daty, tvořím webové aplikace a hledám cesty, jak věci někam posunout. Na ČHMÚ pracuji na pozici vedoucího oddělení kvality ovzduší, vytvořil jsem a spravuji tento blog, jsem administrátorem Facebook, Instagram a Twitter účtu ČHMÚ, jsem členem skupiny mobilní aplikace ČHMÚ a mám na starost anglickou větev našeho Facebook účtu. Podílím se na projektech napříč různými odděleními ČHMÚ a jsem project manager kontroly dat Evropské databáze emisí na čemž spolupracuji s Evropskou agenturou pro životní prostředí v Kodani.

Na ČHMÚ pracuji od roku 2014, práce mě moc baví a to nejen díky náplni, ale i skvělým kolegyním a kolegům.

Jsem také autorem nejpoužívanější šablony stránek pro uživatele meteostanic, používané ve více než 65 zemích ve více než 30 jazycích.

Sdílet

Napsat komentář