Babí léto je ta tam, vystřídalo je větrné a deštivé počasí. Dušičky se blíží… A to je radost schovat se pod zem, třeba do chodeb Nové Rasovny, majestátního ponoru Bílé vody.
Badatelská pozornost se k Nové Rasovně upírala už od poloviny 19. století, i když v porovnání s propastí Macochou a vývěrem Punkvy, či s ponorným údolím Sloupského potoka, “zůstávalo Holštejnské údolí pro vědu i literaturu dlouho neznámým” (slovy Karla Absolona). První, komu se podařilo divokým ponorem vstoupit až na podzemní řečiště Bílé vody a dojít k jejímu odtokovému sifonu, byl roku 1858 Absolonův dědeček Jindřich Wankel se svými dělníky. Absolon začal se svými sestupy do Nové Rasovny v roce 1899, ale Wankelovu metu – odtokový sifon Bílé vody, nikdy nepřekonal. Za ten se jeskyňáři podívali až v 50. letech 20. století po objevení jeskyně Spirálka, potápěčsky byl překonán o 30 let později.
Inu, Karel Absolon se zde něco natrápil… První dávku objevitelských pokusů uskutečňoval v letech 1899 až 1905. Podruhé, už jako světoznámý krasový objevitel, se do Macošského sifonu pustil za pomoci svých oblíbených strojů… V letech 1935 a 1936 za pomoci ing. Sigmunda (firma SIGMUND PUMPY) a jeho dnes už legendárních ponorných čerpadel Nautila, která byla o pár let dříve úspěšně použita při objevování a zpřístupňování Punkevních jeskyní. Ale co se podařilo na Punkevkách, nepodařilo se v Nové Rasovně. Oba Absolonovy pokusy skončily nezdarem a v Rasovně “na památku” zůstalo potrubí z Vítkovické válcovny, kterým byla odčerpávána voda.
Správa CHKO Moravský kras se toto potrubí rozhodla odstranit a fotografové Kamila a Jirka Šírovi byli tudíž pracovníky Správy požádání o zdokumentování současného stavu.
A zatímco oni fotografovali, my jsme nemohli vynechat geologickou zajímavost Nové Rasovny. Kousek před Dómem II se z hlavní chodby nenápadným vstupem k severu odpojuje Marianovská chodba. Sama o sobě tato chodba představuje příjemné zpestření delšího pobytu v podzemí, jeden se v ní docela zahřeje. Prvně plazmo po pravém boku, pak po čtyřech, deset metrů nahoru po lanovém žebříku a pak zas tak podobně jako dole… a jste tam. Na kontaktu krasových devonských vápenců s nekrasovými kulmskými (spodní karbon) břidlicemi. Prostě voda si to po cestě vápencem lehce štrejchla vedle a nebo kdoví, co ji k tomu vedlo, že si od chemické tvorby na chvíli odpočinula a dala si líbit proces hrubě silový a kousek se prokousala sousedními nekrasovými horninami… Každopádně, narazit na takové místo je v jeskyni unikát.
Tož vodě zdar, ať je s ní pořád sranda!
