Časoprostopáš si lehl do proudu řeky a jal se rozpouštět. Věděl, že to bude trvat dlouho, ale jemu na čase nezáleželo, nic pro něj neznamenal… Hůř na tom byli Hříbek a Fú, kteří mu slíbili, že aspoň padesát let vydrží měřit, co to jeho rozpouštění s vodou dělá. Časoprostopáš předpokládal, že prvně se nic moc dít nebude, ale pak, jak se do vody začnou vpíjet jednotlivé části jeho těla, začne se měnit chemické složení říční vody a stejně tak proud, který řeka vede…
A tak chudáci Hříbek a Fú každý den museli k řece, aby všechno poměřili. Jejich činnost přišla lidem pošetilá, a tak, aby se z toho Hříbek a Fú nezbláznili, vymysleli si svou teorii, k čemu je to jejich konání vlastně dobré. Za padesát let tu teorii věru krásně rozvinuli a nakonec si svůj kus slávy na tom světě vydobyli. Trochu si sice vymýšleli, ale lidi je začali mít rádi… Jejich karma se černala, ale stálo jim to za to…
Každopádně, po ukončení svého pokusu je chtěl Časoprostopáš o jejich zkušenosti zkásnout, ale ti dva na to šli chytře… Své čím dál dokonalejší teorie dávali k dispozici jen úzkým kruhům různých spiklenců a Časoprostopáš se nakonec dozvěděl hovno… „To ti byly občas prdy, pane…!“ smál se mu Hříbek do tváře…
Úryvek ze zatím „šuplíkové“ verze trochu bláznivé knihy na vlastní přání nejmenovaného autora se mi dnes hodil k tomu, jak začít psát o tématu, o kterém toho vlastně moc nevím… Měrná vodivost (neboli konduktivita) vody… No, vím, že velikost konduktivity je přímo úměrná množství ve vodě rozpuštěných minerálních látek a v podstatě vyjadřuje schopnost vody vést elektrický proud. Další informace o fyzikální veličině zvané konduktivita, potažmo konduktivita vody, si jistě každý dokáže vyhledat třeba na wikipedii, takže není důvod se snažit dělat tu „chytrého“… Tedy pokročme…
Z hydrologického hlediska je možná zajímavé, že konduktivita, jakožto jeden z ukazatelů jakosti vody, se sleduje na čisticích stanicích odpadních vod, kolegové „podzemáci“ zase měří její hodnotu v pramenech a také se konduktivity dá využít k měření průtoku vody v říčních profilech… Říká se tomu směšovací metoda, která je založena na tom, že do bystřinného vodního toku vsypeme určité množství soli a kousek níže po toku měříme křivku rostoucí a poté klesající hodnoty měrné vodivosti. Z této křivky se pak vypočítá průtokové množství v tom konkrétním profilu.
Poslední dobou jsme si konduktivity vody začali více všímat při našich terénních výjezdech, především do Moravského krasu. Její hodnota se pohybuje zhruba od 50 µS/m v horských řekách na žulovém horninovém podkladu (třeba u kolegů z Jizerských hor) po dejme tomu 800 µS/m, které jsme naměřili v Amatérské jeskyni, či v toku Říčky pod jejími vývěry u Kaprálova mlýna. Toky Moravského krasu mají konduktivitu různou, hlavně podle toho, jedná-li se o vodu nad ponory nebo o vodu vytékající z krasových vyvěraček, tedy značně obohacenou o rozpuštěný vápník. Takže k otevřeným vápencovým skalám ze severu tekoucí Luha má konduktivitu přibližně 200 µS/m a Bílá voda 400 µS/m. Sám tento rozdíl v hodnotách vodivosti obou ponorných toků je z hlediska již čtvrt tisíciletí trvajícího hledání podzemních cest jejich vod až k soutoku a tedy místu vzniku Punkvy zajímavý a stojí za trochu prozkoumání. Řeka Punkva pod jejím vývěrem z Punkevních jeskyní má konduktivitu přibližně 450 µS/m při „normálních“ průtocích kolem jednoho kubického metru za sekundu a 600 µS/m při současných minimálních průtocích kolem sta vteřinových litrů. A o moc víc toho zatím nevíme…
A tak jsme se rozhodli, že měřeními prošpikované povodí Punkvy obohatíme ještě o měření konduktivity. Zajímá nás hlavně, jaká je vlastně proměnlivost konduktivity říční vody v čase v porovnání s měnícím se průtokem. Také míšení rozdílně mineralizovaných vod Sloupského potoka a Bílé vody může být zajímavé… Těžko ale říct, co si od toho slibovat… Názory na kvalitu kontinuálního měření vodivosti vody nejsou většinou moc povzbuzující… Ale což, nákup čtyř sond není nijak nákladná záležitost a ta trocha práce navíc nás taky snad „nezabije“…
Pohádka nakonec…
A tak jsme v posledních pár dnech měřením konduktivity vybavili LG stanici na Skalním Mlýně (Punkva pod vývěry) a tři LG stanice nad propadáními – Holštejn na Bílé vodě, Sloup na Sloupském potoce a jako poslední Vlčí skálu na toku Luhy. A právě tam nám s prací pomohlo proměnlivé počasí posledních dní, respektive následek bouře Fabienne, která jinak brněnsko příliš nepostihla…
Mocná větev, která se následkem větru ulomila z buku stojícího pár metrů od naší LG stanice na Vlčí skále, spadla na zem opravdu pohádkově. Nejenže stanici skoro ani neškrábla, ale vytvořila krásný most, který nám instalaci vodivostní sondy na jinak trochu nepohodlně přístupném dataloggeru úžasně usnadnil!
Nebýt toho, že další části větve výrazně zasahují do průtočného profilu Luhy, já i kolega by jsme toto vylepšení s nadšením zachovali… Ale nedá se nic dělat, po cestě zpět zastavujeme ve Sloupu u hajného, abychom jej požádali o odstranění větve. Řekl nám, že včera odpoledne na Vlčí skále byl a žádná větev tam neležela, takže nám tento přírodní most spadl z nebe doslova na objednávku pár hodin před naším příjezdem. Historka banální a nebo sama Prozřetelnost nám upravuje cestu…? Co by na to řekl Hříbek a co Fú…?
Pod tímto článkem shledávám nejlepší příležitost poděkovat kolegovi Standu Lejskovi za jeho příspěvky povznášející mysl i ducha nás, jeho pravidelných čtenářů.
Věřím, že si autor, z pohledu populárně naučného i lingvistického, vysokou úroveň svých článků uchová i nadále, ba co víc, že ji ještě posune výše.
Děkuji a červenám se…