100 °C v sauně, -160 °C v kryokomoře, jak to můžeme přežít?!8 min čtení

Následky ponoření nechráněné ruky do vroucí vody si jistě dokážeme představit. Stejně tak máme určitou představu o tom, jak by nám bylo, pokud by nás někdo vystrčil v plavkách ven v Antarktidě v -70 °C. Jak je tedy možné, že se běžně saunujeme (forma termoterapie) v teplotách nad 100 °C, nebo podstupujeme kryoterapii v kryokomoře o teplotě až -160 °C a tato činnost nás nejen nezabije/nezraní, ale dokonce se jedná o potenciálně zdraví prospěšnou činnost?

Pokud se budeme bavit čistě o teplotě, pak se vždy bude jednat o stejnou teplotu, ať už v sauně, kryokomoře (někdy označované jako polárium) nebo v běžném venkovním prostředí. Klíčem k odpovědi na výše uvedené otázky je však jeden další meteorologický parametr, který vysokou mírou ovlivňuje, jak na konkrétní teplotu bude naše tělo reagovat a jak se budeme cítit. Tím důležitým parametrem není nic jiného než vlhkost vzduchu. Je to právě kombinace teploty a vlhkosti vzduchu (u venkovního prostředí ještě rychlost větru), která primárně udává, jak nám je pocitově. Možná už jste se někdy setkali s termínem “pocitová teplota”, je to odhad toho, jak se budete v dané teplotě cítit. Z vlastní zkušenosti každý ví, že -10°C v zimě na horách za jasného dne a téměř bezvětří je něco jiného, než -10°C během zatažené oblohy a silného větru.

Cílem tohoto článku je popsat, jak se tělo dokáže vypořádat s takovýmito teplotními extrémy, nebudeme se zabývat tím, zda je sauna nebo kryoterapie skutečně prospěšná a pokud ano, jakým způsobem a v jaké míře. Tuto problematiku přenechme odborníkům z oboru zdravotnictví. Zároveň se veškeré níže uvedené popisy vztahují na klasickou finskou saunu a nikoliv sauny s nižšími teplotami a vlhkým teplem.

Jelikož jsou sauna i kryokomora vnitřní prostředí, rychlost větru nemusíme uvažovat a zajímat nás bude pouze vlhkost a teplota vzduchu. Jak sauna, tak kryokomora musí splňovat jeden zásadní předpoklad – musí zde být co nejsušší vzduch, tedy vzduch o co nejnižší vlhkosti. Obecně není vzduch příliš dobrým vodičem tepla. Pro srovnání si můžeme představit vodu, kde probíhá přenos tepla mnohem efektivněji. Můžeme vycházet z vlastní zkušenosti – teplotu kolem bodu mrazu v oblečení vydrží běžně každý z nás. Zkuste si ale v tom stejném oblečení skočit do vody o přibližně stejné teplotě, tedy teplotě mírně nad bodem mrazu. To už asi bude pro většinu lidí poměrně problém. Pokud je vzduch v sauně velmi suchý, je přenos tepla velmi nízký a navíc velmi efektivně funguje pocení jako forma ochlazování. Relativní vlhkost v sauně se běžně pohybuje mezi 10 až 20 %, někdy i méně.

Lidské tělo si udržuje vnitřní tělesnou teplotu mezi přibližně 36 a 37,5°C velmi striktně. Pokles či vzrůst tělesné teploty o pouhý jeden stupeň okamžitě poznáme. Světová zdravotnická organizace definuje hypotermii jako teplotu pod 35°C, s tím, že při teplotách pod 35°C již můžou vznikat závažné zdravotní komplikace. Stejně tak můžou být fatální vysoké teploty. Zvýšení teploty je běžnou reakcí těla například během nemoci. Pokud však tělesná teplota překročí 40°C je třeba okamžitě vyhledat lékaře, při tělesné teplotě nad 41°C přestává tělo postupně fungovat. Na nízké teploty reaguje tělo například třesem (generování tepla svaly) nebo “husí kůží” (omezuje ztrátu tepla kůží). Na vysoké teploty reaguje tělo primárně pocením, dalším mechanizmem je například zvýšená frekvence dýchání. Pocení však funguje jako ochlazující mechanizmus pouze v případě, že se kapičky vody na povrchu kůže vypařují a právě vlhkost vzduchu determinuje intenzitu evaporace. Pokud je vlhkost vysoká (vzduch je vlhký a obsahuje více vodní páry) je míra výparu nižší, tělo se sice potí, ale efekt ochlazení se nedostavuje. Naopak v sauně, kde je vlhkost velmi nízká, funguje pocení velmi dobře jako mechanizmus udržování tělesné teploty v přijatelných mezích – samozřejmě do určité míry, v sauně nelze být příliš dlouho. Pokud není pocení účinné, tělo zapojuje další mechanizmy ochlazování (rychlejší dech, zvýšený průtok krve do míst pod povrchem kůže – “červenáme se”), v případě že ani přes veškerou snahu autonomních mechanizmů spouštěných v hypotalamu nedochází k dostatečnému ochlazení, tělesná teplota začne stoupat, dostavují se pocity nevolnosti, závratě, únava, oslabení svalstva (tímto vám dává tělo najevo “přestaň”, pokud k přehřívání dochází vlivem velmi intenzivní fyzické aktivity), postupně se začne přehřívat i mozek a celý centrální nervový systém, dostavují se halucinace a úžeh. Více krve ke kůži znamená méně krve do srdečního svalu, který tak musí pumpovat rychleji a to může být potenciálně nebezpečné, obzvláště pro náchylné skupiny osob. Pokud však nebudete v sauně příliš dlouho, pro běžného zdravého jedince nepředstavují krátkodobě velmi vysoké teploty v suchém vzduchu problém. Mechanizmy ochlazování fungují, tělesná teplota stoupá, ale pomalu. Podle některých studií stoupne tělesná teplota při 30minutovém pobytu v sauně o teplotě 80°C o 0,9°C [1].

Nyní se podívejme na opačný extrém – kryoterapii. Během té je jedinec, většinou v plavkách, vystaven extrémnímu chladu (běžně pod -120°C) po dobu několika minut. Stejně jako v případě sauny, je i v kryokomoře extrémně nízká vlhkost vzduchu. Suchý vzduch je velmi špatný vodič tepla, proto se tělo ochlazuje jen velmi pomalu a vnitřní mechanizmy vedoucí k oteplování těla oteplují především vnitřní orgány, ochlazuje se kůže a to takovou rychlostí, že v krátkém intervalu uvnitř kryokomory, nedochází k omrznutí. Pokud by člověk v kryokomoře byl déle, chlad by začal pronikat hlouběji do těla a to by již představovalo vážný problém a bylo by velmi nepříjemné. Stejně tak je v kryokomoře prakticky nulové proudění vzduchu, jedná se o malou uzavřenou místnost. Jakékoli proudění by podporovalo proces a rychlost ochlazování lidského těla.

 

V běžných venkovních podmínkách je relativní vlhkost vzduchu výrazně vyšší než 10 či méně procent, není zde většinou úplné bezvětří, a proto působí na tělo jinak než suché teplo nebo suchý chlad.

 

[1] –  Leppäluoto, J., 1988. Human thermoregulation in sauna. Annals of clinical research, 20(4), pp.240-243.